Dalekozrakost (hypermetropia, příp. hyperopia) je oční vada, při které se paprsky světla usměrněné čočkou sbíhají až za sítnicí a na sítnici tedy nevzniká ostrý obraz. Jelikož je lidské oko toto částečně schopno kompenzovat zmohutňováním čočky (akomodací), nemusí být tato vada zpočátku patrná. Jejím projevem je špatná viditelnost postiženého na blízko umístěné předměty. Napravuje se brýlemi se spojnou čočkou. Jejím opakem je krátkozrakost.

Stanovení optimální korekce

Korekce se provádí spojnou čočkou (spojkou), avšak nejprve je potřeba pokusit se zjistit příčinu a tím i prognózu této vady. Dalekozrakost bývá totiž provázena některými dalšími vadami či chorobami (z vad je to zejména šilhání u dětí, z chorob pak nejrůznější interní a endokrinologické poruchy, cukrovkou počínaje a nádorovými onemocněními konče). Slabšího stupně vady si pacient vůbec nemusí všimnout, protože se oko automaticky doostří. Objeví-li se však znenadání dalekozrakost, kterou pacient předtím netrpěl, je vždy na místě důkladné celkové interní vyšetření! Při nálezu chorobných stavů musíme spolu s korekcí vady léčit i tento chorobný stav, aby prognóza vady zůstala příznivá a zrak co nejdéle zachován. Pokud žádného objektivního vyvolavatele nenalezneme, pak je nutno rozhodnout pouze o korekci. V současné době se provádí i u dětí či mladistvých zpravidla úplná korekce na nulovou akomodaci do dálky (dřívější názor byl korigovat vady u mladého člověka až od cca +3D a nižší vady ponechat bez korekce, avšak permanentní akomodace oka může již při stupni +0,5D vyvolávat bolesti hlavy, migrény, ospalost či nesoustředěnost). Zejména při práci s výpočetní technikou či řízení vozidel a strojů je zraková pohoda nezbytná a sebemenší nekorigovaná vada riziková! Korekce na nulovou akomodaci do dálky spočívá v tom, že pacient čte dálkový optotyp z předepsané vzdálenosti nejprve bez korekce, poté přidáváme plusové dioptrie tak dlouho, dokud přečte nejmenší řádek optotypu či dosáhne nejlepšího výsledku. Nejsilnější korekce, se kterou dosáhne tohoto výsledku, je ta správná. Při měření autorefraktometrem se pacient dívá „do dálky“ a přístroj samočinně korekci naměří, obdobně jako u měření krátkozrakosti. Doporučuje se však přístrojem navrženou korekci ještě prověřit výše uvedeným způsobem na optotypu. U pacientů po 40. roce věku (nebo při subjektivních potížích kdykoli) zkontrolujeme zrakovou ostrost na blízko čtením testovacího textu z konvenční zrakové vzdálenosti 25 cm. Je-li s „dálkovou“ korekcí výsledek nevyhovující, pak dokorigujeme tuto vetchozrakost a naměřené dioptrie připočítáme k dioptriím do dálky. Je-li současně přítomen i astigmatismus, korigujeme samozřejmě pro vidění do dálky i na blízko na nejlepší dosažitelný výsledek i jej. Stanovení správné korekce je pro lékaře či optometristu mnohdy tvrdým úkolem, avšak správně navržená korekce je pro pacienta s oční vadou to nejlepší, co mu může návštěva specialisty dát.